(Živá) strava aneb Co a kdy a kolik a s čím a hlavně – proč jíst?

Jídlo, jídlo, jídlo, jídlo a zase jídlo. Kolem jídla se točí velká část našich životů. Co člověk, to jiný názor, obvykle se pohybuje někde mezi nejedením ničeho (ať už z důvodu cílené smrti hlady, nebo trvalého žití ze Světla – prány – breathariánství) a “jím vše, co vidím”.

V různých diskusích na internetu i v mnoha článcích a knihách týkající se živé stravy se často řeší, co by se mělo jíst, s čím a proč kombinovat, kdy a v jakém množství. Co jíst, když “mám tohle” (dosaď si cokoliv dle libosti – rýmu, bebínko na noze, rakovinu…), případně, co jíst, abych “neměl tohle”, a co jíst, abych “měl tohle”.

Každý jídlu velmi rozumíme, i já, a tak chci sepsat svůj postoj, abych mohl v chytrých diskusích jen poslat odkaz na tento článek 😀

Co jíst?

Nevím. Cokoliv, co ti bude připadat, že by sis to měl dát. Z čeho máš radost. Co ti chutná. Co tě v dané chvíli naplňuje velkou radostí. Co cítíš, že tvé tělo obohatí. Máš chuť na čokoládu? Oukej! Na řízek? Ano! Na mrkev? Jo! Na jablko? Super!

Ty jsi ty, já jsem já. Oba jsme unikátní, oba jsme výjimeční. Máme odlišnou kresbu na palcích pravé ruky, natož chutě a potřeby těla.

Já jsem v posledních měsících zjistil, že mně velmi velmi vyhovuje živá strava, složená z naprosté většiny z ovoce, sem tam si dám i něco jiného (třeba naklíčená slunečnicová semínka, sem tam nějaké ty zelené listy apod.).

Mám mnoho důkazů, které jsem si zažil sám na sobě, že to je správná cesta, protože se cítím mnohem mnohem lépe než dřív, jsem sladěný se svým tělem, jsem stále zdravý, vnímám, že mám krásnou zářící pleť, rozjasnily se mi oči, cítím se lehce, mám plno energie, cítím se psychicky báječně, otevřelo se mi vědomí. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Pokud se cítíš taky tak skvěle na své stravě, složené z řízků a rohlíků (nebo čehokoliv jiného), tak je to naprosto v pořádku a tvoje správná volba. A když se necítíš tak skvěle, tak je to taky naprosto v pořádku a tvoje volba. Je jen na tobě, jak se chceš cítit…

Kdy a kolik mám jíst?

Je to naprosto jen a jen na tobě. Tady samozřejmě velmi napomůže pocit sytosti a pocit hladu. Tyto pocity je možné cíleně respektovat, anebo cíleně přehlížet. Je možné se cíleně přecpat, protože mám chuť na to a to a to ještě a to vypadá taky moc hezky. Tělo to zvládne, tělo je dokonalé, tělo zvládne dennodenně zpracovávat a v trávící soustavě rozkládat jakékoliv jídlo plné různých chemicky připravených jedů (barviv, emulgátorů apod.), funguje, žije (či přežívá, živoří?), ale hlavně a zejména je nastaveno (podle mého názoru, samozřejmě) na jakékoliv živé plody nijak tepelně neupravené. Tělo zvládne všechno, je geniálně přizpůsobivé. Otázkou je, jak dlouho to zvládne činit a s jakými výsledky a s jakou námahou 🙂

Zhruba před půl rokem jsem na tom byl třeba tak, že jsem sice jedl (skoro) jen živou stravu, ale jedl jsem velmi často (snídaně, oběd a večeře a mezi tím různé uzobávání všeličehos), a tak byly mé trávící orgány pořád v akci, pořád jsem měl ustavičně pocit plnosti (až přeplněnosti), často ze mě odcházely různé plyny vrchem i spodem. Nedal jsem trávící soustavě příležitost, aby projevila veškeré své schopnosti, a aby se tak postarala dokonale o vše, co jsem do ní “cpal”, a tak musela honem honem spěchat, aby uvolnila místo dalšímu jídlu. A pak to ve mně různě kvasilo a kdo ví co ještě, a projevovalo se to jako (eufemicky řečeno) různé pachy. A čím víc plný jsem dlouhodobě byl, tím jsem měl větší a větší nutkání pořád jíst, i když jsem se necítil úplně tak, jak jsem si představoval, že bych se mohl cítit. Jsem za tuto zkušenost moc rád!

Kdesi jsem se pak dočetl, že je vhodné dodržet několikahodinové intervaly mezi jídly, alespoň 3 hodiny, lépe 4-5 hodin. Podle typu jídla různě dlouho. Zelenina se natráví za delší dobu než ovoce, jakékoliv vařené jídlo se zpracuje v těle za mnohem delší dobu než zelenina… Znělo mi to logicky, tak jsem se tím začal postupně řídit. A dávám tomu zapravdu.

Cítím se mnohem lépe, když mám dlouhou pauzu mezi jídly, než když jsem se cpal bez přestávky. A tak jdu za svým lepším pocitem. A proto jsem jedl zeleniny čím dál tím míň, až vpodstatě žádnou, protože se cítím lépe po ovoci než po zelenině. Jsou to spíše “nuance pocitů těla”, ale vnímám to. A tak jdu za svým lepším pocitem. Nyní jsem dospěl do stavu, že jím jednou denně. Jdu za svým lepším pocitem!

Co s čím mám jíst (jak kombinovat jídlo)?

Základní “poučka” zní, že by se mělo najednou jíst to, co se stráví za podobně dlouhou dobu. Což znamená sladké ovoce se sladkým ovocem, kořenová zelenina s kořenovou zeleninou, ořechy s ořechy, vařené jídlo s vařeným jídlem apod. A pokud něco kombinovat, tak nejdřív jíst to, co se stráví nejrychleji, tedy nejdřív ovoce, pak zeleninu, pak semínka a ořechy, pak cokoliv dalšího, to už já neřeším (zda rýži či maso). Kdo po tom touží, ať si najde různé sáhodlouhé výčty a typy dle kyselosti a kdo ví podle čeho, jinde 🙂

Tolik poučka, málokdo ji stoprocentně dodržuje, a ani to není potřeba. Není možné dělat chyby ve stravování. Vlastně není možné dělat ani jakékoliv chyby, ale to by bylo na samostatný článek, tak jen napíšu své nastavení: Chyby se v mém životě přestaly vyskytovat – všechno vnímám jako skvělou příležitost k ještě lepšímu poznávání sebe, svého těla, života, Života…

Není potřeba cokoliv (ne)dělat, jen proto, “že se to (ne)má”. Že kdosi kdesi psal, že ovoce s ořechy kvasí ve střevech, a tak se to nesmí jíst. Že kdosi kdesi psal, že se musí jíst ráno nalačno chlorella a spirulína a zapít zeleným ječmenem, jinak nebudu zdravý. Že kdosi kdesi říká, že musím jíst každý den nějaký mléčný výrobek, abych měl zdravé zuby. Nemusím nic! Můžu všechno!

Tím pádem, máš-li chuť si dát nejdřív vepřo knedlo zelo a potom “udělat něco pro zdraví” a sníst jablko, je to jen a jen tvoje volba. Z mého pohledu je mnohem rozumnější si dát nejdřív jablko a když už, tak potom jíst “něco pořádnýho”, ale dáváš to do svého těla, tvé tělo si s tím nějak poradí. Možná si po tom budeš potřebovat zdřímnout, protože tělo nasměruje velké množství svých sil na rozložení a další zpracování jídla. Na pořádné jídlo pořádně vydané síly ke trávení 🙂 Možná budeš prdět, možná ne, nevím. Každopádně je to tvoje věc, co s čím kombinuješ a co jíš!

Když jím já, tak třeba sáhnu nejdřív po citrusových a hodně kyselých plodech (mandarinka, pomeranč, kiwi), pak po sladkokyselém ovoci (jablko, mango, ananas, hroznové víno) a potom po sladkém ovoci (hrušky, kaki, banány, cherimoya – kdy že zas bude její sezóna? Už se mi stýská 🙂 ) a nakonec případně po tučných plodech (avokádo, kokos, oříšky a semínka).

Nejsem si jistý, jestli jsem takovéto pořadí někde vyčetl, nevím, jestli by se to “tak mělo”, ale jsem si jistý, že mně to takto vyhovuje, a proto je to správně. A někdy mám třeba chuť ještě po avokádu na banán. Nebo na pár rajčátek. Tak si klidně dám. No a co? Správné je to, co právě dělám! Buď mě mé úžasné tělo poté jemně naznačí, že “ano, je to skvělý nápad si dát po avokádu banán, ale pak to vede k tomu, že se děje toto a toto ve střevech, a proto z útrob vychází toto a toto”, anebo naznačí, že “je to v pohodě, klidně to udělej znovu, jsem kabrňák, poradil jsem si s tím levou zadní”.

Teď jsem se rozepsal na téma, jak probíhá u mě (a tedy jak může probíhat i u tebe) komunikace s vlastním tělem, ale bude to spíš na samostatný článek, tak to dopíšu a zveřejním někdy příště.

A proč vlastně jíme?

Položil sis už někdy tuto otázku? Že je to přeci jasný?

• Abych neumřel hlady! (Nebo radši abych žil velmi dlouho???)
• Abych neměl hlad! (Opravdu máš hlad – fyzický pocit v těle, nebo jenom máš psychické nutkání něco sníst???)
• Protože všichni jedí! (Ale opravdu všichni???)
• Abych oslavil s maminkou její narozeniny. (Jinak se to slavit nedá???)
• Protože mi tu voní z té restaurace pod nos! (Voní ti opravdu celé to jídlo, nebo vlastně jenom nějaké koření či ochucovadla???)
• Prostě mi to chutná! (Tak to je super! 🙂 )

Jsme pány svých chutí, nebo jsme hluboce emocionálně i psychicky a fyzicky závislí na jídle, které jíme? Co když bych si to teď nedal, jak se budu cítit? Lépe, nebo hůře? Je opravdu nutné k životu jíst?

Pokud tě to zajímá, můžeš si poslechnout (nebo přečíst), jak odpovídá Genesis Sunfire (dříve Jericho Sunfire) na tyto otázky. Je to člověk, který nic nejí.

Já to mám vyřešené. Vím, že jíst není nutné k životu, ale teď jíst chci. Chutná mi ovoce, chutná mi živá čokoláda, chutnají mi přirozeně sušené olivy na slunku. Užívám si velepříjemný pocit v břiše po snědení mé dávky jídla, užívám si velepříjemného pocitu, když mám břicho prázdné (ať už po několika hodinách bez jídla a následném vyprázdnění na záchodě či po klystýru). Baví mě objevovat nové chutě ovoce a baví mě znovu a znovu jíst již známé druhy, protože co kus, to originál. Jím život, jsem život! Jsme opravdu to, co jíme!

Na toto téma (že jsme, co jíme) jsem taky už napsal několik odstavců, tak to nechám na někdy příště, bude tomu slušet samostatný článek.

Jděme za největší radostí!

Životní přístup, který má nejlepší výsledky, je jít za tou největší radostí. V každé chvíli máme mnoho a mnoho možností na výběr, nejen co se týče zda jíst či nejíst, nebo co jíst, ale i zda dělat to, co se mi chce a co by mě bavilo, nebo radši to, co se mi nechce, ale musím to udělat. Je na každém z nás, jaký přístup zvolí.

Ten, kdo volí cestu nejvyšší radosti, žije v ustavičné radosti a nadšení. A to stojí za to! Aspoň mě tedy jo 🙂