Když jsem se procházel po chorvatském Splitu, všiml jsem si na jednom náměstíčku tří stromů, na kterých byly plody, vypadající až “podezřele jedle”, do té doby jsem je nikde jinde neviděl a neměl jsem o něčem takovém ani ponětí.

Kolem stromů a pod stromy byly lavičky, a lidi si tam sedali, jako by se nad nimi nechumelilo, tedy jako by nad nimi nebyla obrovská hojnost plodů a šťavňatosti!

No, pravda, některé plody až tak vábně nevypadaly…

Malou chvililinku jsem přemýšlel, zda si utrhnout a ochutnat, a samozřejmě jsem ochutnal. Všechno nasvědčovalo jedlosti – zejména tvar a množství plodů, podle jadřince na spodku jsem jako zdatný pomolog usoudil, že se jedná o malvice, tedy příbuzné jabloní, a taky že jo 🙂

S napětím jsem očekával, co to tedy je zač, a odvážně se zakousl do prvního plodu, který vypadal k světu. Chutnal příjemně kysele, trochu jako kyselá šťavňatá švestka. A uvnitř na mě čekalo velké lesklé hnědé semínko.

To vypadá velmi slibně, jsem si říkal… O několik hodin později jsem procházel mezi domy a zahradami nedaleko moře, a u zdi jedné zahrady se tyčil mezi olivami vyčuhující majestátní kus stejného druhu, větve přesahovaly přes zeď. (No dobře, musel jsem na zídku vylézt a trochu se nahnout 🙂 Ale jak jsem šel dál, tak jsem zjistil, že je ta zahrada volně přístupná, neb patří k jakési kapli 🙂 )

Už jsem tedy věděl, že jsem rozhodně několik hodin přežil a jedovaté to tedy asi nebude, a tak jsem se jal trhat více plodů a objevovat, co je to zač. Divil jsem se znovu, jak to, že v květnu má nějaký strom zralé plody, ba dokonce přezrálé, protože mnohé byly z jedné strany zhnědlé a trochu zcvrklé.

Co jsem všechno postupně zjistil?

Zjisil jsem, že některé plody mají jednu pecku uvnitř:

Jiné dvě:

Některé tři:

A občas dokonce i čtyři pecky, krásně poskládané uvnitř.

Dužnina byla obvykle nakyslá, pokud byly plody zvenku spíše žluté, ale když byly plně sytě oranžové, tak byly až překvapivě příjemně sladké.

Listy má strom velké, kožovité, s pilovatým okrajem.

Dále jsem zjistil, že ne všechny plody jsou vhodné k snědku.

Že po některých plodech lezou mravenci 🙂

A taky že šlupka je poměrně tvrdá, že zcvrklé části je lepší nejíst, a že “bubáka” a pecky je dobré vyplivnout.

Zjistil jsem taky, že semena jsou krásně tmavě hnědá a lesklá, a když uschnou, tak se trochu scvrknou a jsou světlejší.

A že je semeno dost tvrdé, ale jde rozkousnout, ale nechutná nijak extra dobře, má neutrální až skoro spíš hořkou chuť, podobně jako některé hořké mandle či meruňková jádra.

A že tyto plody asi nikdo moc nesbírá, protože si klidně padají na zem:

A hlavně jsem pak, už na internetu, zjistil po chvilce hledání, že se toto všechno jmenuje

lokvát neboli mišpule japonská

A když už jsem znal název, tak stačila jen malá chvilička googlování a zjistil jsem třeba tyto zajímavé informace:

• Latinsky se strom jmenuje Eribotrya japonica, je z čeledi růžovitých (Rosaceae) (Zdroj)
• Je stálezelený, kvete kupodivu na podzim a plodí od března do května, je to první jarní ovoce v subtropických oblastech.
• Pochází z centrální Číny
• “Slovy lokvátové brány a uličky byly v Číně označovány nevěstince. Výrazem běžet pod květy lokvátu byla myšlena návštěva slavné nevěstky.” (Zdroj)
• Lokváty se jedí syrové, dušené, nebo upravené jako džem či rosol. Na Bermudách se z nich vyrábí likér. (Zdroj)

• Z vitaminů je důležitý obsah vitamínu C a B2, z minerálních prvků pak především obsah vápníku, hořčíku, draslíku a sodíku. Konzumace má příznivé účinky na kardiovaskulární choroby a nemoci oběhového systému, napomáhá snižování hladiny cholesterolu, užívá se při zánětlivých onemocnění dýchacích cest. (Zdroj)
• Lokvát (nazývaný též bibas) pravděpodobně pochází z Číny, pěstuje se v subtropech Asie, USA, ve Středozemí i jinde. U nás jej lze pěstovat v bytě, na verandě či v zimní zahradě.(Zdroj)
• Stálezelený keř až malý strom s pravidelnou korunou, až 10 m vysoký. Borka je šedá, vrásčitá, listy střídavé, řapíkaté, obkopinaté až úzce obvejčité, 12–30 × 3–9 cm, špičaté, kožovité, na okraji oddáleně pilovité, na líci temně zelené, na rubu plstnaté. Květenstvím jsou terminální laty, 10–19 cm dlouhé, květy jsou 5četné, asi 1 cm v průměru, okvětní lístky jsou bílé. Plodem jsou malvice dosahující v průměru velikosti 3–4 cm, které jsou ve zralosti žluté až oranžové, dozrávají brzy zjara. (Zdroj)

Kde jsem všude mišpuli potkal?

V každém městě, které jsem v Chorvatsku dosud navštívil (Split, Šibenik, Zadar), jsem jich potkal vždy několik, obvykle v zahradách u domů.

Jednoho mišpulátka jsem si okamžitě všiml i u “autobusniho kolodvora” v Zadaru:

Takže když příště budete v Zadaru čekat v květnu na autobus, doporučuju si čekání zpříjemnit žlutými lahodnostmi 🙂

 

Poslední fotka je ze zahrady Danijela, u kterého v Zadaru bydlím a v jehož pokoji píšu tento článek. Ten mi sám nabídl, ať si natrhám ke snídani, a přistavil mi žebřík 🙂 Nejúžasnější snídaně na světě je přímo ze stromu 🙂

Danijel mi jistojistě tvrdil, že jsou mišpule (chorvatsky nějak jako mašpula) dalmacijský národní strom. Na internetu jsem se dočetl, že se pěstují často ve Španělsku a Itálii a o Chorvatsku nic, tak mu to ale vyvracet nebudu 🙂

Dvě misky natrhaných plodů dokonce jedna paní prodávala na ovocno-zeleninovém tržišti ve Splitu. Tak že by něco na tom dalmacijském národním stromu bylo? 🙂

Každopádně pokud se budete vynacházet v některé jižně položené zemi v pozdním jaře, doporučuju se podívat po nějaké té mišpuli, její plody jsou skvělé zpestření (či základ) jídelníčku.