Když se ohlédnu zpátky na svá dětská léta, nikdy jsem se necítila ve škole dobře. To bylo způsobeno mnoha důvody. Bylo tomu tak proto, že jsem musela odcházet na dlouho od maminky a tatínka ☺ což bylo zprvu těžké, ale důvodem byla později také nesmyslnost tohoto zařízení, či psychická šikana ze strany nejen spolužáků, ale i takzvaných “učitelů”.
Pamatuji si na první den školy.
Měla jsem takovou tu hranatou aktovku a šli jsme slavnostně do školy, kde nás zapsali, obdarovali nás školními pomůckami, dostali jsme diplom, potvrzení že jsme schopni začít řádně studovat.
A utekla chvíle a potom to najednou všecko začalo. První den byl skvělý, všichni se smějí, oslavují avšak následuje krutá realita školy. Hodnocení čísly, jež jsou psána agresivní rudou barvou, a hodnocení našeho vývoje na základě stanovených tabulek.
V rámci školského systému je problém v tom, že jsme násilím nuceni spadat do nějaké škatulky, umět co nejlépe -zopakovat- dané učivo.
Kde ale máme prostor pro kreativitu?
Ve výtvarné výchově? (I tací jsou, kteří hodnotí kreativního ducha dříve zmiňovanými zbytečnými čísly.) Pokud budeme věci stále opakovat dle striktních pravidel, není to přece přirozené učení a vývoj. Přirozené učení je život sám a místo, abychom byli vybízeni ke zvědavosti, chtějí, abychom pouze opakovali. Bez zvědavosti tak naše děti utlačujeme zaběhlými definicemi a obecnými pravdami, ale potlačujeme vývoj a dar, který v sobě nese čerstvá dětská duše.
Zprvu se učíme vše o našem těle, jak se chodí, jak se mluví, potom jak voníme, jistě známe z dětství odpovědi na různé otázky. Jak chutná naše ucho? Proč bychom neměli jíst hlínu? Jakou texturu má písek, zemina, jak chutná jak se hmatá, jak voní? (Nebo například z mého života specificky – Proč není dobrý nápad točit se se zavřenýma očima z kopce v kruhu dolů jako baletka stále dokola. ) Metodou pokus omyl a test se učíme nejlépe, přitom naše školství spočívá v diktujícím učiteli a opakujícími žáky, učení se musí vštípit, místo aby se zažilo a my se nudíme a nemáme školu rádi a já se tomu vůbec nedivím. Když se do tohoto koktejlu přimíchá skupinová psychologie školní třídy žáků, potěš pán Bůh.
Snad kdybychom v systému přistupovali k lidem individuálně, nikoliv komunitně – jako na obrázku:
Učení by se stalo přirozenějším, kdybychom se vskutku učili hrou jak zamýšlel Komenský:
Přirozeným způsobem – „pouhým“ žitím se toho naučíme mnoho.
Jde o to, že se mi celý ten systém nelíbí.
Rodiče jsou jím nuceni nastupovat do práce, která sežere celý jejich den a na děti nezbývá energie. Proto děti musí do školy aby byly vychovávány a vzdělávány. Rodiče přenáší zodpovědnost za výchovu na učitele a školské zařízení a neumí se ke svým dětem chovat jako průvodce životem, chovat se k nim jako k sobě rovným. A v autoritativní škole toto dítě zažije jakbysmet. Potom vyrůstá generace utlačených a zaslepených, generace, co jen opakuje dříve řečené a vývoj usíná.
Moje osobní zkušenost se školou je jak asi tušíte, poměrně trpká. Prošla jsem si extází prvního školního dne a vyhasnutí do dvou týdnů. Na žádné škole jsem takzvaně “nezapadla” a prostě jsem vždy vyčuhovala někde bokem. Fascinuje mne dodnes, jak se moje vzdělávání točilo v kruhu, kdy jsem se to samé dříve “vštípené” učivo učila znovu a znovu jen s pár přidanými detaily. Zažila jsem psychickou šikanu od spolužáků, kdy jsem odpočítávala dny, měsíce, roky ke konci mého vzdělávání. Nedávalo mi smysl opakovat zpaměti věci, které nejsou nutně nezbytné a nedokázala jsem se vyrovnat s autoritativní hierarchií systému. Byla jsem sama, bylo mi špatně a necítila jsem žádnou podporu či pochopení situace ze stran učitelů a nyní silně pociťuji, jak moje výchova byla silně potlačena tlakem na známky. A o to víc se vyvíjím nyní.
Přestože ve škole se mi nedařilo, nyní se nacházím v momentu svobody, říkejme tomu dospělost. A všímám si, že když něco neznám a zajímá mne to, postupně se vlastní zvědavostí pasivně učím nové a nové věci. Kupříkladu mne zajímalo souhvězdí velké medvědice na noční obloze. Zvědavá se naleznu jak s Rozumem do kapsy stojím před domem a objevuji nebe.
Co nás baví, to se naučí samo.
K čemu jsme byli určeni, k tomu cestu nalezneme vždy.
Žijte blaze, poletujte ve své volnosti jako pták jasnou oblohou a nebojte se vlastní zvídavosti 🙂
– Zuzka Much
Pěkný článek! Jen tak dál!