Já jsem Bára: Láska je něco tak mocného, že může vyléčit každou beznaděj, každou bolest…

Potkal jsem Báru. Říkala mi, že neumí psát, ale při tom napsala zajímavý článek… Šikovná 25 letá slečna, kterou však její rodiče dost ponižovali a tak hledá svou vlastní cestu k sebe-lásce a sebe-vědomí.

Je pro ni velmi léčivé, že může zde vidět své upřímné sdílení…  Uvítá upřímnou zpětnou vazbu a případné sdílení…

---

---

Nikdy bych neřekla, jak život dokáže být překvapující, jak i v těch nejhorších zážitcích, co člověk může mít, se dá najít nakonec krása.

Že láska je něco tak mocného, že může vyléčit každou beznaděj, každou bolest. S takovou beznadějí mám bohaté zkušenosti. V době, kdy mi bylo patnáct let, kdy jsem ještě byla povrchní puberťačka, jsem začala zažívat něco, co mi budoucích osm let neustále ničilo veškerou životní energii, veškerou radost.

Neměla jsem žádnou sebelásku, pořád končila na psychiatrii, byla doma bitá, poslouchala, že jsem mámě jen k utřískání, většinu času jsem měla v hlavě myšlenky, jak mě někdo sexuelně zneužívá a týrá. Pak jsem se ovšem setkala s jednou kouzelnou bytostí, která se mi jako první ze všech vystudovaných ‘doktorů’ nebo ‘terapeutů’ snažila odkrýt můj nekonečný potenciál a nekonečný možnosti.

Začala jsem chápat jednu věc:

Všechno, co se mi děje, se mi děje z nějakého důvodu.

Není to náhoda, není to proto, že mám prostě smůlu, že nemám štěstí být vítěz, můj život mohl být nešťastný, ale začala jsem se ptát. Opravdu mi to neštěstí zavinili, zaviňují rodiče? Co když si celý život vážně utvářím svým myšlením?

A Co to znamená? Co když všechno, čemu věřím, se opravdu stává realitou? Co když mi celý tenhle svět jen odráží vše, co se ve mně odehrává? Došlo mi, že když o sobě přemýšlím negativně, nenávidím se, pochybuji o sobě, nenávidím druhé, když o mně špatně mluví, tak nemám pravdu. Pravda je totiž strašně hluboká věc. Převyšuje veškerý pocity nelásky, nedostatečnosti.

Povznáší, je užitečná a rozvíjí, pramení z naší duše. A hlavně my si jí můžeme vybírat, nemusíme věřit, že nejsme dost dobří, že nebudeme šťastní.

Když si nějaká žena například najde partnera, který ji nemá rád, tak je to pro ní nakonec velmi důležitá událost, která jí může strašně rozvinout, protože pokud si toho všimne, tak jí může dojít, že on jí jen odráží to, jak se chová sama k sobě, její sebevztah. Dokud se nenaučí mít se ráda, pořád bude hledat ty stejné partnery, kteří jí to vším budou vmetat do tváře, budou jí ubližovat, budou jí to potvrzovat – máš pravdu, ty si nezasloužíš lásku!

Ona musí pochopit ten odraz, že co dává sobě, to jí dávají druzí.

Jsou lidé jako Louise L. Hay, která byla v dětství zneužívaná a týraná, která strávila část života jako bezdomovec, který si prostě naučili vybírat svá přesvědčení. Je potřeba zkoumat jak to takový člověk dokázal, protože prokazatelně měla v hlavě podobně šílené myšlenky, možná ještě šílenější.

Je důležité uvědomit si moc slov, můžou člověka třeba zabít.

A jen to je klíčem k úspěchu. Jak říkal Buddha, bolest je trvalou součástí života, ale utrpení je volitelné.

Nebo jak říkám já:

Vždy se můžeš rozhodnout špatně, ale když se budeš soustředit na to, jak je pro tebe daná myšlenka, pocit, víra, přesvědčení, užitečná, nebo ti škodí, tak se můžeš rozhodnout je v životě nemít, a to je jenom dovolit si důvěřovat Vesmíru, který ti v tom neustále věří.

Nějaký čas jsem přes tyto vědomosti pořád trávila čas v bezmoci a úzkosti, dokonce jsem se sebepoškozovala. Začala jsem si ale uvědomovat, že nám každému byl život ušitý na míru.

Možná jsme si své dětství dokonce vybrali, když jsme ještě byly duše (jak věřila také dnes již zemřelá Louise L. Hay).

Všechno, čím jsem si prošla, jsem potřebovala zažít

Vždy, když jsem v sobě překonala nějaký problém, například jsem začala otevřeně říkat, když mi něco vadí, tak jsem pocítila strašnou sílu, takový náboj, u kterého jsem si uvědomila, že mi to za to prostě nějak stálo. Věděla jsem v sobě, že kdybych se narodila do šťastného dětství, tak bych nenabila takové síly, na kterou pak můžu být hrdá a nemohla tak inspirovat. Stálo to za to.

Popravdě řečeno, vybrala bych si to znovu. Dnes mohu dokonce oslavovat, že jsem se láskou k sobě zbavila těch nejčernějších myšlenek, ve kterých mě někdo neustále zneužíval. Mám teď takový svůj pevný střed, o který se můžu vždy opřít, když na mě jdou pochybnosti, i když ne vždy se mi to stoprocentně daří.

Pořád trochu ulpívám na druhých. Ale mám pocit, že jsem pro sebe čím dál tím víc sílícím zdrojem, který se postupně prozařuje do všech mých buněk a sráží se s mými negativními přesvědčeními a nutí mě se u nich díky tomu pozastavit.

Pořád sílím.

Také se učím meditovat, což je něco, co mi také rapidně změnilo život. Pomáhá mi to k tomu, abych měla pocit moci nad svojí myslí. K tomu, abych v sobě cítila dostatek síly bojovat se svou myslí. Když mě přepadají pochybnosti, můžu je odsunout, můžu a nemusím se jim věnovat (i když jsou chvíle, kdy se mi to nedaří opustit), není to jen o tom, co si zamane moje mysl, cítím v těch chvílích, že já jsem tu ten pán, který určuje, jak se budu cítit, mít, co budu dělat, čemu budu věřit. Ne vždy ten pocit mám, a tak je to pro mě vzácné a posilující.

Také jsem na své cestě sebepoznávání a sebesbližování poznala, jak moc dělá obklopovat se především pozitivními lidmi. Nezdá se to, ale ačkoli je člověk v sobě pevný, má pevnou sebehodnotu, tak to má také svojí sílu trávit čas s negativními lidmi.

Nejčastěji si tu sílu ani neuvědomujeme. Přes tu vidinu svý pevný sebehodnoty. Už jenom, že mi někdo může zasahovat do mé energie, může mi určovat svým slovem, jak se cítím, je obrovský nesmysl. Nikdo by nám neměl určovat nic. Vždy máme být pány samy sebe. Taky je tu takové úskalí v tom, jak jsou vědomosti omezená věc.

Můžu vědět, že jsme tu všichni jedno. Ale to je jedna věc. Druhá věc, je to žít. Když někoho nenávidím, nesnesu se bavit se svým šéfem, k smrti nenávidím, když mě druzí lidé neuznávají, cítím k nim hnusné emoce, je mi to v těch platné, že vím, že jsme tu všichni jedno? Asi sotva, proto si musíme dávat pozor, jestli vědomosti, který máme, taky žijeme, jestli je cítím jako pravdu celou svou bytostí, nejen jestli bych dala ruku do ohně za to, že to tak je.

Cítit tu jednotu nás všech, vnímat v každém sebe, dokážou jen ty nejvyspělejší bytosti. Proto se snažím být pokorná a vciťovat se do sebe tak, že když se mi některý věci nedaří, třeba si pořád nepřijdu dost dobrá, tak se snažím vlídně to přijímat, že to teď tak mám a mohu vědět, že to tak vlastně svým způsobem není a můžu vnímat, že jsem celistvá a krásná taková, jaká jsem, ale pořád mi něco chybí k tomu, abych to cítila celou svou bytostí a tak se do sebe vciťuji a vnímám, že tu pořád mám a budu mít své limity, které mě můžou i předbíhat, proto se snažím být k sobě upřímná a neočekávat od sebe, že to třeba bude čím dál tím lepší, protože může přijít den, kdy se to zhorší, člověk by měl všechny své chyby vnímat s láskou k nim, uvědomovat si jejich minulost, z čeho vypramenily a přemýšlet, jestli by lidi, s kterými se třeba srovnává, neměli podobné problémy a také je neuměly řešit. Nebyly by třeba taky tak daleko mít za sebou mou minulost. Není potřeba říkat si, že bych měla být lepší než jaká jsem.

Jsem jedinečná bytost, která dělá vše, jak nejlépe umí, má skvělej směr a snaží se jím jít, dělám co nejvíc, nebo co stačím, proto, abych byla čím dál tím pevnější a když nemám dost motivace s něčím zatočit, zase je za tím nějaký vnitření negativní přesvdčení, který jsem ještě neodstranila, nějaká neláska k sobě, a když se jen podívám jinak, hned to bude jako každý jiný blok pryč. Ale proč se hodnotit za své chyby, že nedělám dost…

Kdo to určuje, kdo dělá dost a kdo málo? Čím je to dané? Není daleko důležitější, jaký mám ze všeho já pocit? (hlavně ze sebe)…

---

---

Bára uvítá upřímnou zpětnou vazbu. Napíšeš jí dole v komentáři, jak na tebe její slova působí?

Poznáváš se v jejích slovách taky? Máš pro ni radu? Chceš na stránkách Ladírny také něco publikovat? Kontaktuj mě 🙂