Každý z nás je tvůrcem svého života, tvoří si svůj život nezávisle na ostatních – avšak jsme navzájem propojeni. Veškeré okolnosti si zveme do svého života sami na základě svých myšlenek a programů v mozku.
Změníme-li své myšlenky a postoje k určité situaci, změní se tím i “vnější” okolnosti, protože vše je se vším propojeno. Jak je této vědomosti možné využít v každodenním životě, krásně pojednává kniha Kosmické objednávky od Bärbel a Manfreda Mohra, kterou je možné si koupit v e-shopu Ladírny).
V knize najdete zejména popis techniky “dvojího porozumění”, která vychází ze známého havajského učení ho’oponopono.
Úryvek z knihy Kosmické objednávky
***
Žehnám tady a teď. Spoléhám se na sebe sama. Očekávám to nejlepší.
Afirmace z Havaje
***
Kirsten žije momentálně z podpory v nezaměstnanosti. Ráda by se samostatně pustila do něčeho nového, ale nejde to tak jednoduše. S příslušnou referentkou pracovního úřadu zažila doposud hodně nepříjemností. Měla pocit, že s ní jedná “jako by byla kus hadru”.
Nakonec přišla na jeden z Manfredových večerů “Vnímej srdcem” a naučila se některé techniky, které popisujeme v této knize. Cílem je najít v sobě rezonanci k potížím ve vnějším světě a vyléčit ji. Kirsten se naplno a s velkou radostí pustila do cvičení. Na konci večera byl všechen vztek vůči pracovnímu úřadu pryč. Zůstal jenom soucit a pochopení pro náročné povolání lidí, kteří jsou tam zaměstnání.
A hned příští den se dostavilo překvapení a odměna. Z pracovního úřadu, kam musela opakovaně telefonovat, jí zavolali sami od sebe. Tentokrát byla referentka velmi laskavá. Kirsten po příjezdu málem omdlela úžasem, když jí v kanceláři nabídla kávu a předložila nové návrhy zaměstnání, dokonce jí nabídla i pomoc. Zatímco neschopna slova seděla na své židličce, slyšela, jak jí pracovnice úřadu radí, aby se neukvapila, ať si všechno v klidu promyslí, jen žádný stres.
“Ještěže mi nedala při odchodu polibek na rozloučenou,” vyprávěla pak nadšeně, když za námi přišla na další z večerních cvičení.
Na našich večerních cvičeních se já, Bärbel, ptám lidí sedících v kruhu, zda má někdo z nich nějaký prostý problém, který by nám dal k dispozici pro první cvičení. Může to být malý konflikt se sousedem, kolegou, příbuzným nebo něco jiného. Abychom demonstrovali techniku, je pro všechny zúčastněné jednodušší, když se hned z počátku nevrháme do něčeho vysoce dramatického, ale raději si vezmeme nějaké obyčejné nedorozumění z každodenního života, které každý dokáže snadno zpracovat.
Jednou se přihlásil Michael. Kreslí tzv. chi-signs, energetické obrázky podporující pracovní a osobní úspěch. A vlastní malou galerii. Jeden z jeho oblíbených obrázků se podobá cílovému terči, visí ve velké výloze, takže školáce denně procházející kolem po úzkém můstku nemohou v zimě odolat a do obrázku se strefují sněhovými koulemi. Michaela to zlobí. Na jedné straně má strach, aby se mu nerozbila skleněná výloha, a na druhé straně opravdu nepůsobí hezky, když mu na skle visí zbytky sněhových koulí – a ještě ke všemu ten hluk.
To byl přesně ten správný problém pro úvodní kolo. Všichni ve skupině zavřeli oči a představovali si, že oni jsou ti školáci se sněhovými koulemi v ruce, strefují se do výlohy a nestarají se o to, že za stejným sklem stojí Michael a očividně se mu to nelíbí.
Kdybych jednal tak jako tyto děti, proč bych to dělal?, byla otázka, kterou si přitom každý položil. A také: Jaký pocit bych při tom měl?
Když jsme v sobě objevili nějaký důvod nebo pocit, řekli jsme sami sobě: “Je mi to líto.” a “Miluji tě.” Říkáme si tedy, že se milujeme. Věty několikrát zopakujeme a co nejintenzivněji procítíme. Současně pozorujeme, zda se prostřednictvím těchto vět změnilo něco na původním pocitu nebo pohnutce k takovému jednání.
Potom si vzájemně porovnáme, jaké záměry a emoce si každý v sobě našel.
To je vždycky nejveselejší část! Nejde totiž o to odhalit skutečný motiv těch dětí, nýbrž najít jeden nebo vícero důvodů v sobě. Tím se vztek nevyhnutelně mění v porozumění a soucítění, protože je možné sledovat jednání na pocitové úrovni.
Odmítání totiž vždycky vede k tomu, že se odstřihujeme od soucítění. Proto nám chybí porozumění svému protějšku; buď se zlobíme nebo se cítíme jeho chováním osobně zasaženi. Snažíme-li se namísto toho soucítit a porozumět, odmítání zmizí. Cítíme toho druhého a cítíme sami sebe. Automaticky se nám daří lépe. A velmi často to hned napoprvé vede k uvolnění situace.
V Michaelově příkladu si účastníci skupiny našli v sobě následující důvody a pocity:
***
Když si představím, že bych tak jednal, potom by to mohlo být tím, že jsem ve škole zavřený a moje bytostná potřeba pohybu je tam silně potlačována. Proto se po odchodu ze školy stávám rozpustilým a nejsem k zastavení. Musím svou energii nějak vybít. A k tomu se mi ten terč jedinečně hodí.
***
Impulzem k takovému chování by bylo, že chci zůstat součástí skupiny. Když to dělají ostatní, tak já taky. Mými pocity by byly nejistota a osamělost.
***
U mě by to byla radost z pohybu a dovádění a přání prolomit hranice.
***
Touha po svobodě – a nesouhlas s tím, že obvykle nesmím žít svobodně, jak by se mi líbilo.
***
Vnímal bych to jako výzvu, kdyby mi někdo přímo pod nos strčil takový obrázek. Když jsou dospělí hloupí, tak mě každopádně potěší, že je můžu nějak pozlobit.
***
Jak je vidět, podněty a pocity mohou být velmi rozdílné. A je také úplně jedno, jaké skutečné důvody jednotlivé děti mají. Emocionální úleva vychází z porozumění. A pokud Michael nebude znovu odmítat a ignorovat své pocity, potom i děti pocítí na nějaké úrovni spojení s ním – a možná změní své chování.
***
Odmítání energeticky odděluje.
***
Porozumění a soucítění znamenají krok zpátky do jednoty.
***
Jednota má sílu léčit a přetvářet situaci.
***
Nyní přichází druhá část tohoto cvičení, kterou si vždycky nejdříve nechám od dotyčného člověka odsouhlasit. Jde totiž o vcítění se do jeho podílu na situaci: Čím si tuto situaci vytvořil a proč?
Michael s provedením této druhé části souhlasil, a tak jsme opět všichni zavřeli oči. Tentokrát jsme si položili otázku: Kdybych byl Michael a pověsil obrázek s terčem přímo do výšky, do níž se dobře strefuje: Proč bych se potom zlobil kvůli tomu, že jej děti skutečně využívají jako cíl? Jaký pocit bych při tom měl?
Nebo zcela prostě: Proč jsem si vytvořil tyto děti a tuto situaci?
A jakmile něco zjistíme, řekneme opět sami sobě: “Je mi to líto.” a “Miluji tě.” (Znamená to: Miluji sám sebe.)
Odpovědi přítomných byly opět velmi rozmanité:
***
Tuto situaci vytvořila moje vlastní potřeba silnější vitality a živosti, abych si znovu uvědomil vlastní potřeby.
***
U mě to byl potlačovaný vztek, protože jsem jako dítě musel být tak často v klidu a odpočívat.
***
Chybí mi lehkost a nadhled, proto se rozčiluji.
***
Rád bych se oprávněně rozčiloval. Tahle situace se mi pro tento účel náramně hodí! (Tato odpověď vyvolala největší salvu smíchu večera. Jak se zdálo, každý z účastníků takový pocit už někdy zažil.)
***
Odhalil jsem v sobě něco velmi podivného: Chtěl jsem pocítit, jaké to je být napadený – v relativně bezpečném a neškodném rámci.
***
U mě to bylo přání prožívat více dobrodružství. Maloměšťáctví je pro mě nudné a skličující a ty děti mi to připomínají.
***
Manfred se hodně zabývá astrologií a v této chvíli skupině vysvětlil, že také z pohledu astrologie jsme neustále se vším propojeni. Náš protějšek v takové situaci vždycky nevědomě cítí naši energii a má tendenci prožívat a vyjadřovat naše vlastní potlačované a neprožívané pocity. Rovněž z astrologické perspektivy si takové konflikty vytváříme proto, že hledáme zrcadlo, které by nám opět připomnělo neprožitý pocit.
V březnu 2008 jsem se Michaela zeptala, jak probíhal zbytek zimy.
“Už žádné sněhové koule na výloz,” odpověděl mi s radostným úsměvem. “Hm,” a pak dodal, “už ovšem také nebyl žádný sníh.”
Museli jsme se oba smát. No ano, i to je způsob řešení. A příští rok se “terč” určitě prodá a další obrázek už k házení na cíl tolik lákat nebude.
