Má vize: Ovocné město – 2. část – Krajina dříve a teď

Právě teď nadešel ten správný čas, abych pokračoval ve své vizi Ovocného města. 1. část “hlavní záměr, náš dům, zahrada, sousedé…” naleznete zde. Jsem moc rád, že je mnoho lidí na podobné vlně, čím víc nás bude, tím rychleji se to zhmotní 🙂

“Vyprávěj prosím, jak to tady vypadalo dřív!”

“Krajina se změnila od doby mého mládí. To mi ani nebudete věřit, když jsem byl malý, byly lesy jenom na třetině plochy! Velká část krajiny byla zastavěná a na většině plochy naší krásné úžasné země byla pole. Vy už ani nevíte, co to je, že? To byly obrovské plochy země, klidně i několik kilometrů na všechny strany, na které nerostly skoro žádné stromy, ani tam nechodili lidé, jen po tom jezdily kovové stroje, které se jmenovaly traktory a kombajny.

Přes podzim byla pole převážně hnědá, nic na nich nerostlo, byla to jenom holá hlína, v zimě byla pokrytá sněhem, na jaře je pak lidé oseli z traktorů vždy jedním druhem rostliny – kam až oko dohlédlo tam pak všude rostla třeba jenom kukuřice, nebo jenom pšenice, jenom řepka olejka, jenom slunečnice a tak. Divné, že? Ještě že už to je dávno minulost. Počkejte, někde vyhrabu nějaké fotky, ať máte představu…”

   

“Stromy rostly jenom sem tam někde, říkalo se tomu remízky. Byly vždy obrovské plochy pole, a pak většinou podél cesty pár stromů, a pak další pole. Kousek lesa a zase pole, pole, pole, město, pole, pole, pole…”

“A co jsou tady ty divný rovný věci???”

“Jó, to jsou elektrický sloupy, ty dřív vedly křížem krážem po celé planetě…”

Takto nějak si představuju rozhovor s mými (((pra)pra)pra)vnoučaty. Nebo že by už i s mými dětmi? Záleží to na nás, jakou Zemi si (vy)tvoříme…

“A co bylo dál, dědo?”

“V té době bylo úplně běžné, že lidé umírali, měli často různé nemoci, byli tlustí a nepohybliví. Když je něco bolelo, chodili k jiným lidem, kterým se říkalo lékaři, nebo taky doktoři. Ti jim dávali takové bílé pilulky, kterým se říkalo léky, které potlačily bolest, ale příčina té bolesti zůstala v těle dál. Lidé jedli běžně maso zvířat, vyráběli z nich různé výrobky, kterým říkali salámy, klobásy, jitrnice. Brali krávám mléko a ještě z nich vyráběli sýry, máslo a jogurty. Většina jídla byla vyrobená v umělých laboratořích, přidávaly se tam různé chemické látky, aby to hezčejc vypadalo, vonělo to a vydrželo to mnoho měsíců či dokonce let…”

“Ale to je jenom pohádka, viď, dědo? Zvířata přeci nejsou k jídlu, ale jsou to naši kamarádi! A mlíčko je pro telátka, a ne pro nikoho jiného!”

“Samozřejmě, že to je jenom pohádka, Aničko. Já si jen tak vymýšlím, abych vás podnítil k přemýšlení…”

“Tak to je dobře, dědo. Tak to můžeš pokračovat dál.”

“A že to s nimi dobře dopadlo?”

“To je jasný, Matýsku. Lidé postupně zjistili, že je možné žít zdravě, že mohou být úžasně silní, plní života a energie. Stačilo jenom málo – přestat jíst běžnou vařenou stravu, která byla uvařená, a tedy mrtvá. Nebylo v ní nic, co by lidi udržovalo dlouhodobě naživu. Hlavně ti, kteří jedli hodně masa ze zvířat, byli mnohem dřív nemocní, mnoho lidí zemřelo, nedokázalo změnit své smýšlení. Když totiž lidé zabíjeli zvířata, tak neuvěřitelně trpěla a bála se smrti, a tak i pokrmy, které byly z tohoto masa vyrobené, byly celé prosycené těmito emocemi strachu a násilí. Lidé se v té době k sobě často chovali skoro jako ke zvířatům – neměli se rádi navzájem, záviděli si, měli pocit, že jiní mají víc na úkor nich.”

“Hehehe, to je vtipné, vždyť je tady přece všeho dost pro všechny! Naše Země nám dává všechno, co potřebujeme, a je snadné mít rád všechny a všechno kolem sebe…”

“To máš pravdu, Ani. Mám z tebe moc velkou radost! Někteří lidé postupně zjistili, že když jedí pouze rostliny, a hlavně plody rostlin, tak se cítí úplně jinak. Znovu si zamilovali sami sebe, zjistili, že je každý krásně jedinečný a unikátní, a tak si přestali konkurovat, ale pomáhat si. Zjistili, že čím víc se každý cítí příjemně, tím víc příjemného zažívá.

Byla to krásná doba! Světlo velkého Uvědomění a Lásky se šířilo mezi lidmi. Nejdřív pomaličku polehoučku. Nešlo to zastavit, nešlo to přehlédnout. Kdo jednou zjistil, že se může cítit úžasně za všech okolností, už se chytl a šířil Světlo dál. Ostatní lidé si všímali rozdílu, bylo to naprosto nepřehlédnutelné. Společné všem takto zářícím lidem bylo, že přestali jíst maso a zvířecí produkty, a tím se vymanili ze závislosti na nemocech a smrti. Díky rostlinné syrové stravě plné života byli naplnění Opravdovým Životem a zářil z nich na všechny strany v každém okamžiku. Inspirovali se navzájem mezi sebou, povzbuzovali se a bylo jim moc dobře.

A tito zářící lidé měli přirozenou touhu dělat jenom to, co je baví, co je naplňuje. Byla to moc úžasná a krásná doba! Někdo zjistil, že ho baví natáčet videa se zajímavými lidmi, tak to dělal. Jiný zjistil, že ho úžasně naplňuje sázet rostliny a květiny, starat se o ně a učit se od nich, a tak to dělal. Jiní lidé třeba zpívali moc krásné písničky a objížděli města po koncertech, jiní zase stavěli domy, kde se všichni cítili moc krásně a příjemně…”

“A co jsi dělal ty, dědo?”

“V té době tady bylo dlouhé období, kdy byla zima a nic moc nerostlo, všude byl sníh. Většina lidí jedla v zimě zpracované chemicky upravené potraviny z mouky, cukru a masa, já jsem jedl jenom čerstvé ovoce, protože jsem se s ním v sobě cítil naprosto úžasně. Běžné obchody byly tehdy plné mrtvé stravy, zabalené do sáčků a zavařené v plechovkách. Ovoce bylo málo a protože ho lidé moc nejedli, bylo v dost špatné kvalitě. Hledal jsem nějakou možnost, jak se dostat ke kvalitnějšímu ovoci po celý rok, a tak mě napadlo, že bych mohl zorganizovat obchod se superúžasným ovocem a rozvážet ho lidem.

Bylo to moc krásné! Lidí, kteří zjistili, jaký rozdíl v kvalitě ovoce může být, přibývalo každým dnem. Běžné ovoce se totiž pěstovalo v té době na obrovských plochách, hnojily se různými chemikáliemi a postřiky proti hmyzu, ale čím dál tím víc lidí zjišťovalo, že je možné pěstovat rostliny s Láskou, že je možné dělat mnoho věcí přirozeně, hnojit kompostem a že se stříkat proti hmyzu nemusí, protože když se nasází víc druhů rostlin vedle sebe, jsou přirozeně odolné a hmyz s nimi spolupracuje… Čím dál víc plochy bylo pokryto takovouto krásně přirozeně obdělávanou krajinou, až pole úplně zmizela…”

“Jé, to byla hezká pohádka! Ještě že to dobře dopadlo!”

“To je jasné, že to dobře dopadlo. Všechno přeci směřuje k čím dál větší harmonii.

A jak vypadá krajina teď, děti?”

“Všichni máme všeho dost, je tady příjemné podnebí po celý rok, kolem našeho domu roste tolik úžasných stromů a keřů, které jsou pořád obsypané plody, že když máme hlad, jdeme si natrhat, na co zrovna máme chuť. A takto to vypadá všude – celá Země, kde jsme zatím byli a kterou jsme viděli ze vznášedel, je pokrytá krásnými zákoutími. Dneska jsme byli na krásné slunečné louce s úžasnými kytičkami, pleteme si s holkami věnečky a ochutnáváme, jak která květinka chutná. Hrajeme si s motýlky a ptáčky a děláme domečky pro veverky, které za námi přijdou zvědavě pokukovat.”

“Všude je krásně, že Aničko?”

“To tedy jo. A v lese je taky tolik zajímavého!”

“A dědo, my jsme se přemístili včera až k moři, tam byla pláž s krásnými kamínky, s klukama jsme házeli žabky do vody. A potápěli jsme se do vody a hledali co nejbarevnější rybky a chobotnice. Zkoušeli jsme je přilákávat k sobě, a ony fakt připluly a nechaly se hladit! To bylo super, dědo!”

“Matýsku, to muselo být úžasné! Tak kam chcete teď, moje úžasné dětičky?”

“Na louku!”

“K moři!”

“Být najednou na dvou místech ještě neumíte, tak najdeme nějakou louku u moře, souhlasíte?”

“Huráááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!”