Elisabeth Haichová: Zasvěcení – úžasná kniha

Knihu mi doporučili nezávisle na sobě dva lidé, než se ke mně dostala v pravý čas, psal o ní i Vladimír Böhm. Všechno, co jsem si tam přečetl, dokonale zapadá do skládačky mého života, krásně ji rozšířilo a obohatilo o mnoho detailů a zajímavých souvislostí.

Elisabeth Haichová píše o sobě, o svém životě a své duchovní cestě. Od malička si připadala, že je jiná, že nepatří do rodiny, ve které se narodila, ale že má jiné, opravdové rodiče. Že východ slunce, který poprvé viděla, není dostatečně krásný, protože může být ještě mnohem úžasnější… Nejprve se dělí se o kouzelné příběhy a postřehy ze svého dětství, jako:

“Tak nám tedy něco vypravuj, co chceš.”

“Můžu vám vyprávět historku z knihy, kterou jsem dostala po zkoušce jako prémii?” zeptala jsem se.

“Jistě,” souhlasil prastrýc, “začni!”

Začala jsem vyprávět příběh z knihy Farář wakefieldský. Ale nestačilo mi pouze vyprávět, přehrávala jsem jim to, jako bych byla na jevišti. Deklamovala jsem, jak farář vede ve Wakefieldu svatý život, jak se nějaký mládenec seznámil s jeho dcerou Olivií a nakonec ji unesl. Neměla jsem ponětí, co znamená někoho “unést”, a také jsem nevěděla, proč byl farář kvůli tomu tak rozčilený. Četla jsem to však v knize a také jsem to tak vypravovala. Sehrála jsem, jak se milenci setkávali ve tmě a šeptali si milostná slůvka, přednesla jsem, jak farář zlostí třeštil a sáhl po flintě, jak ho jeho mírná žena uklidňovala tím, že mu tiskla do rukou Bibli.

Dospělí se váleli smíchy, a když jsem chtěla svůj přednes ukončit, řekl prastrýc, že chce povídku o farářovi slyšet ještě dál. Tak jsem musela pokračovat a opět se smáli. Smáli se, jako kdybych vyprávěla nejveselejší historky na světě. A já jsem přitom vyprávěla tragédii!”

(Str. 61-62)

Čas plyne, nastává období dospívání… Ó, jak mi je to povědomé, jak já jí rozumím! Pamatuju si, že jsem řešil stejné věci, dospěl ke stejným závěrům:

Během svého putování po horách  jsem míjela žitné pole, a jelikož mé plány na vdávání byly v troskách, pokoušela jsem se představit si svou budoucnost. Myslela jsem: Nejdříve se stanu umělkyní, budu hrát na klavír jako babička z matčiny strany, pak se vdám za zdravého, sympatického, normálního muže a budu mít děti. Pak děti vyrostou, snad budu mít i vnoučata… a pak? – pak zestárnu… a pak?… pak budu muset jednoho krásného dne zemřít!

Smrt! To je konec, cíl, jehož směrem všichni jdeme… Ale proč? K čemu pak to vše? Proč mám cvičit na klavír a stát se velkou umělkyní? Není pak zcela lhostejné, zda mé prsty, ty kůží potažené kosti, jednou poběží s velkou virtuozitou po klávesnici – nebo ne? Když člověk beztak klesne do hrobu, není úplně jedno, co v životě dělal? Zda byl slavným, výtečným člověkem nebo neznámým nikým, zda byl poctivý nebo nepoctivý? K čemu bojovat, pracovat, rodit děti, trpět nebo se radovat, být šťastný nebo nešťastný, když na konci je smrt, zánik? Pak by přece bylo mnohem jednodušší zemřít teď hned!

(Str. 70-71)

Optikou katolicismu mého mládí se mi opravdu zdála smrt jako vykoupení. Opravdové setkání s Bohem mi slibovali až po smrti, v nebi. Proč tedy žít? Toužil jsem hluboce po Bohu, když se s ním můžu potkat až po smrti, k čemu žít? To bylo mé převládající nejvnitřnější nastavení po mnoho let, co si pamatuju, tak určitě od nějakých třinácti či čtrnácti. Změnilo se to až před pár měsíci, v souvislosti se živou stravou se mi rozjasnilo (a stále rozjasňuje) vědomí…

Postupně se Elisabeth začaly objevovat různé obrazy. V určitých chvílích slyšela jasně uvnitř sebe hlas, se kterým mohla mluvit… A léta plynula. Léta “běžného” života, ale i prazvláštních vizí a zážitků. Objevování sebe, zkoumání svého podvědomí, vědomí i nadvědomí. Když v tom…

Kdykoliv jsem se posadila k meditaci, v okamžiku, kdy jsem obrátila pozornost do svého nitra, rozsvítilo se ve mně zelenomodře fosforeskující světlo, pak se stalo zřetelnější a měla jsem pocit, jako by záře pocházela z neviditelných očí netělesné, mocné bytosti. Nepopsatelná síla, láska a dobrota vyzařovaly na mne z těch očí. Vnořila jsem se do tohoto láskyplného zdroje síly a s naprostou důvěrou, s pocitem bezpečí pronikala beze strachu do neznámého světa nevědomého, stále hlouběji a hlouběji.

A pak jednou, zcela nečekaně, světlo ozářilo temnotu, která v sobě skrývala minulost, a vše se stalo jasným.

(Str. 181)

Rozpomenula se na to, že byla dříve, v jednom ze svých mnoha předchozích životů, dcera faraona a královna ve starém Egyptě. Popisuje tehdejší svět do nejmenších detailů. Na více než dvou stovkách stránek píše o tom, jak se připravovala na své zasvěcení, po kterém bytostně toužila.

Co je to to “zasvěcení”?

“Až budeš zasvěcená, uvědomíš si i ty všechna tajemství nebe i země.” Tato slova jsem už nikdy nezapomněla a trpělivě jsem čekala na dobu, kdy i mně se dostane zasvěcení. (Str. 189)

V zasvěcení se kandidát stane vědomým na každém stupni stvoření. Všechny nevědomé části jeho duše se stanou vědomými; nemá žádné ‘podvědomí’, ale také žádné ‘nadvědomí’. Vědomí zasvěcence se stane během zasvěcení celým, úplným vše-vědomím. Uzavírá se kruh, který začal vědomím ve hmotě – v těle – okamžikem pádu z jednoty… (Str. 364)

Na stránkách knihy je uvedeno vše, co se mladá královna naučila, čím si musela projít. Úžasné souvislosti a fakta o Zemi, člověku, hmotě, Bohu, čase, materiálnu, duchovnu, geometrii, číslech, Vesmíru, znamení zvěrokruhu, různé cykly vývoje Země, úrovně vědomí, energie, vibrace, duše… Učení jí zprostředkovává obvykle bytost jménem Ptahhotep – nejvyšší egyptský velekněz. Ten dokonce mluví (byť se jejich jméno přímo v knize nezmiňuje) o Mojžíšovi, jakožto o posledním tradičním zasvěcenci, kterému egyptští velekněží předali Archu úmluvy a hůlku života, i o Ježíšovi… Mnoho mnoho informací a souvislostí. Všechno mi dokonale zapadá na své místo.

Do svého obrazu světa kriticky pouštím jen to, co ve mně vyvolává veliké nadšení a radost, neboli s čím hluboce souzním. A knihou Zasvěcení Elisabeth Heichové jsem opravdu nadšen! Vřele ji doporučuju každému, komu to, co píšu na tomto webu, přijde inspirativní a srozumitelné. Určitě to není knížka pro každého, ale jen pro toho, kdo touží po Opravdovosti, pro toho, kdo hledá Lásku a Pravdu, a už TEĎ Lásku a Pravdu vědomě prožívá…

Neboť vše a všichni žijí ve mně! “Já” – současně “já” všech živých bytostí, tedy i moje Já – nemá hranic, celý vesmír je tedy ve mně a mé Já celý vesmír vyplňuje. Vše, co je – jsem Já! Ve všem, co miluji, miluji sebe, neboť jen o tom se domníváme, že to nemilujeme, co jsme v sobě ještě nepoznali. (Str. 484)

JÁ JE ŽIVOT A JEDINÁ SKUTEČNOST A KDO JE ZASVĚCEN DO JÁ, COŽ ZNAMENÁ, ŽE SÁM SEBE DOKONALE POZNAL, MILUJE VŠE A VŠECHNY STEJNĚ, PROTOŽE JE S NIMI JEDNO. (Str. 485)

V knize je načrtnuta autorčina úžasná duchovní cesta, jak se stává Já – jak se stává Bohem. Protože Boha nejde poznat, Bohem se lze jen stát. Naplňuje mě to obrovskou radostí a nadějí, je to potvrzení, že to, po čem hluboce toužím, je možné. Máme to štěstí, že žijeme v úžasné době, kdy nám je celý Vesmír nápomocný na naší duchovní cestě. Je možné se stát Bohem už v tomto životě! Také se tomuto stavu říká Osvícení, Nirvána, Vzestup či Nanebevstoupení…

Bibliografická citace

Haich, Elisabeth. Zasvěcení. 4. vyd., V nakl. Metafora vyd. 1. V Praze: Metafora, 2012. 484 s. ISBN 978-80-7359-349-0

Kniha můžete přímo zakoupit v e-shopu Ladírna.cz a tím podpoříte tvorbu tohoto webu.