Milí přátelé,

mám chuť sdílet svůj pohled na téma, kterému opravdu ani já nemůžu uniknout, a to jsou právě nadcházející volby. Už několik měsíců se na nás dívají z plakátů různí lidé s krásnými líbivými hesly, to jsem tedy zjistil, že se asi zas blíží nějaké volby. Když i ve schránce (ač na ní mám napsáno, že nechci reklamní letáky) se objevily pamflety a volební sliby hned několika stran, to už jde do tuhého, to už se fakt asi blíží, že? 🙂 Noviny nečtu, televizi nesleduju, tak ke mně blížící se volby doléhají taky ještě z Youtube, volební spoty jsou tam obvykle aspoň jakž takž vtipné…

Pár lidí se mě ptalo, koho že volím, tak vám chci říct, že nejdu volit.

A mám chuť sdílet, co mě k tomu vede… rozhodněte se samozřejmě sami podle sebe… začnu možná trošku víc zeširoka, ale nebojte, dostaneme se i k politice 🙂

Takže, mé hluboké životní přesvědčení a zkušenost, kterou mi velmi pravděpodobně již nikdo nikdy nevymluví (ale jsem neustále otevřen novému poznání), je, že realita je tvořená tak, že žijeme ve fyzickém světě, který je „jen“ zhmotnělá myšlenka, je to „iluze“, „matrix“, „máya“, které všichni (nebo aspoň skoro všichni) lidé, věří, že je to to jediné reálné.

Vždyť to vše kolem můžeme vidět, můžeme si na to šáhnout, slyšet, žvýkat, a taky cítit toho vůně a pachy, že?!

Ano, zdá se to tak reálné, tak dokonalé, iluze je tak skutečná!

Tak skutečná, že někteří zde žijící tvorové (říká se jim lidé) pozapomněli na to, že tento fyzický svět je jen malinkatinkatinká špičičičičička obrovského nedozírně velkého (ba nekonečného!) Bytí (jinak to neumím pojmenovat), které je nefyzické, které nejde vidět, na které si nejde šáhnout, ani ho slyšet, ani ho žvýkat, ani ho cítit (nosem). Toto Bytí hýří neskutečnými gejzíry forem a možností života, je to neustálá v nových a nových formách vyjádřená láska… takto to aspoň my, lidé, našimi slovy, jsme schopní popsat, podle toho, jak se projevuje v našem světě fyzické iluze.

Neustále mě fascinuje pozorovat, jak „to vše“ funguje – říkáme tomu obvykle souhrnně Vesmír – uvědomuju si naprosto jasně, že celý náš fyzický svět je naprosto fenomenálně vymyšlená a geniální jedna velká obrovská hra.

HRA NA ZAPOMNĚNÍ.

Hra na zapomnění, že existuje i obrovský gejzír Bytí, který je radost, štěstí a láska, a že tato radost, štěstí a láska je všude kolem nás i v nás. Že celý náš fyzický svět je tvořen čistou radostí a z čisté radosti, k prozkoumání nekonečně mnoha různých forem štěstí, k zažití nekonečných forem lásky jakožto fyzické zkušenosti. Na to vše, aspoň jak pozoruju kolem sebe, většina lidí drobounce pozapomněla. Zvířata to stále ví, rostliny taky, kameny i další nelidské bytosti taky.

A láska, aby byla láskou, je vždy svobodná, je bez podmínek a bez hranic. Láska může dělat, co chce. Všechno je dovoleno, všechno je možno, láska může (zdánlivě) ubližovat, (zdánlivě) krást, (zdánlivě) zabíjet… Láska je láskou proto, že nemá hranic, přijímá všechno, láska je přijetí bez podmínek a bez hranic. Všechno je dovoleno, všechno je možno, všechno jsou rovnocenné zkušenosti. Někdy je potřeba zažít, jaké je to, když je mi (zdánlivě) ublíženo / jsem okraden / zabit… a jindy jaké je to (zdánlivě) ublížit, krást, zabíjet… (Zdánlivě proto, že všechno je se vším propojeno, a co vysílám, to přijímám, a co dělám jiným, dělám vlastně především sám sobě a vrátí se to ke mně…)

A aby to bylo v tomto fyzickém světě ještě zajímavější, má tato HRA NA ZAPOMNĚNÍ několik dalších pravidel. Pravidla jsou to v rámci pravidel Hry na zapomnění, takže velká většina lidí na tato pravidla zapomněla 🙂

Takže nám všem připomenu pár (možná pozapomenutých) pravidel:

Všechno, co existuje, je láska.

Všechno. Opravdu úplně všechno. Láska JE. Všude. Všechno. Pokud ji někde nevidíš, neznamená to, že tam není, ale znamená to, že se špatně díváš 🙂

Láska je svoboda.

Bez hranic a bez podmínek. Všichni můžeme všechno. Můžeme jednat podle pravidel vytvořených ostatními, i vytvářet si svá vlastní pravidla.

Fyzický svět je zhmotněná myšlenka a každá myšlenka, kterou vyšlu, se mi vrátí.

Je to zařízené tak, že svět „venku“ dokonale odráží svět „uvnitř“ mě (tebe). Svět venku, jak se na něj dívám fyzickýma očima, jak ho slyším, jak se ho dotýkám, jak ho chutnám v ústech a jak ho cítím nosem, je vždy v souladu s tím, co mám uvnitř sebe, jaké jsou mé myšlenky a má energie. Všechno, co prožívám, je výsledkem mých předchozích myšlenek, přesvědčení a nastavení. Všechny zdánlivé problémy, nemoci, neštěstí, i smrti, kterých se účastním, jsou výsledkem mých myšlenek, protože jsem chtěl být jednou figurkou v této hře, velké HŘE NA ZAPOMNĚNÍ.

V rámci této Hry na zapomnění mnoho lidí zapomnělo, že vlastně jsou svobodní v každém okamžiku, že můžou dělat, co chtějí, že můžou projevovat stále nové a nové formy lásky v dokonalé iluzi fyzického světa. Takže si můžou nechat namluvit, že nejsou svobodní. Že tohle a tamto nemůžou. A že tamto musí a tohle nesmí. A že když udělají tohle, tak musí taky tohle, jinak že jim někdo způsobí tohle a tamto.

Ano, pravidla Hry na zapomnění se neustále zdokonalují, takže postupně někteří lidé „tohle a tamto“ dokonce začali sepisovat a přesvědčili ostatní, že když neudělají „tohle a tamto“, tak je můžou zavřít na místo, odkud nemůžou nikam chodit pryč a začali tomu říkat vězení. A taky vymysleli peníze, protože pak je hra ještě zajímavější, pak je možné tvrdit, že tohle já můžu, protože mám na to peníze, a ty tohle nemůžeš, protože nemáš peníze. A mnoho a dalších a dalších her vzniklo, a taky to, čemu říkáme politika (ano, už jsme se k ní dobrali zpět, ani to moc dlouho netrvalo, že? 😀 ) a státní systém.

Státní systém, to je ale krásná hra, že?

Tolik energie se vynakládá na stanovení pravidel, předpisů a zákonů, směrnicí a ustanovení. Úřady, ministerstva, velvyslanectví, formuláře, lejstra, paragrafy, doklady, kontroloři, certifikáty, oprávnění… Papíry, papíry, papíry… tolik lidí baví tato krásná hra! A co tebe? 🙂

Nejdřív někdo musí vymyslet, co že se to nesmí nebo musí dělat, a co se bude dělat potom, když se to udělá nebo naopak neudělá. A to není všechno, pak musí být další lidé, kteří kontrolují, zda to jiní lidé dělají. A když nedělají, tak co se s nimi udělá, zda se jim něco přikáže, zda mohou toto, nebo zda toto nemohou, a zda musí toto a zda nemusí. A aby hra byla dokonalá, domluvilo se, že když se někdo nezachová (nebo naopak zachová) podle toho, co přikážou, tak je jiní lidé můžou spoutat, převést jinam a tam zadržet, i když se mu to nelíbí (policie se tomu říká). A zajímavé je, že tito lidé jsou chvíli „ve hře“ (ve službě), a chvíli „mimo hru“ (v civilu)… Mnoho a mnoho her jsme si, my lidé, vytvořili. Všechny tyto hry mají něco společného – jsou součástí jedné velké HRY NA ZAPOMNĚNÍ.

Zapomnění na to, že jsme svobodní, dokonalí a úžasní, že jsme fyzická oddělená iluze jednoho od druhého, že jsme součástí obrovského nekonečného oceánu Bytí, a že nám nikdo nemusí diktovat, co máme a co nemáme dělat (ale můžeme souhlasit na chvíli s tím, že si s nimi zahrajeme nějakou hru 🙂 ).

Prostě a jednoduše – vím, že má vnitřní svoboda se projevuje ve světě (zdánlivě) venkovním, a že každá myšlenka přináší svou reakci, své zrcadlení, a nemám potřebu hrát hru na politiku, na to, že někdo diktuje něco někomu jinému… Samozřejmě, trochu ji pořád hraju, dokud bydlím ve městě, kupuju si věci, jsem OSVČ… Ale chci ji hrát co nejméně…

Radši se bavím tím, že si hraju své vlastní hry, ať už to je provozování e-shopu s tím, co mně dává smysl poslat dál, psaní článků a natáčení a stříhání videí, psaním a tvořením karet posvátné geometrie (brzy o nich ještě uslyšíte a pár ukázek jsem přidal do tohoto článku – autor ilustrací je Mae Sara), pořádání akcí, ale taky setkáváním se s přáteli, zažívání komunikace s různými bytostmi, ať už jsou to rostlinné medicíny jako ayahuasca, rapé a tabáček, nebo tvary posvátné geometrie, nebo kámen ležící u cesty. Se vším se dá komunikovat a od každého setkání se obohatit, protože všechno je živé, všechno je vědomí…

Rozpomínám se více a více…

Rozpomínám se více a více na to, že všechno, v čem žiju, je hra, a tato hra, kterou žiju, mě může bavit v každém okamžiku, že můžu prožívat soulad na všech úrovních – srdce a hlavy, emoce a těla a mysli a ega, a že když někdy cítím nesoulad, můžu ho zmenšit a uvést se do souladu, nebo ho zvětšit a nejednat tak, jak to cítím podle srdce, ale můžu jednat tak, aby má mysl nebo lidské ego byly spokojené. A rozpomínám se na to, že můžu opravdu dělat cokoliv, takže můžu jednat v nesouladu sám se sebou a krást nebo zabíjet, nebo můžu ubližovat lidem a ostatním bytostem kolem sebe. Ano, můžu, ale taky nemusím, protože vím, že každá akce nese svou reakci, a že každá myšlenka a jednání v nesouladu se mi mnohonásobně vrátí.

A rozpomínám se na to, že všechno je v pořádku, že nejsou špatná rozhodnutí ani špatné činy, že jsou jen zkušenosti jednoho velkého oceánu Bytí bez podmínek, hranic a limitů a bez nucení dělat cokoliv, pokud k tomu sám nedám souhlas.

Cítím více a více, že chci jednat v souladu se svým srdcem, kterým proudí láska bez podmínek, která ví, že všechno je v pořádku tak, jak to je. Která ví, že kdokoliv může dělat cokoliv, a že každému se vrátí to, s jakým záměrem danou činnost činil, že pokud cokoliv dělal v souladu se svým srdcem, vrátí se mu více a více souladu, a když danou činnost dělal v nesouladu a odporu, vrátí se mu více a více nesouladu a odporu. Jak jednoduché to je, každý má vždy to, co sám vyslal, takže nejsou potřeba policie, soudy, vězení a podobné součásti hry na zapomnění…

A rozpomínám se více a více na to, že mám v sobě své srdce, které je mým spojením s nekonečným oceánem Bytí, a že toto srdce může prožívat, a celá má bytost s ním, svobodu, radost, štěstí a lásku, bez ohledu na to, kdo vyhraje volby ve hře zvané politika, bez ohledu na to, kdo sedí v poslanecké sněmovně a bez ohledu na to, který páprda nebo páprdice dělá prezidenta(ku).

A rozpomínám se více a více na to, že kam směřuju pozornost, to roste, protože tím více energie ode mě hráči dostanou, a tím víc je hra baví…

No, možná jsem se do toho všeho trošku zamotal, chtěl jsem vás trošku uvést do svého obrazu světa a Vesmíru, snad to bylo přínosné… Tak tedy ještě jednou, pro jistotu, stručně:

Proč že teda nejdu volit?

Žiju si svůj život, jsem tvůrce svého života, dělám, co mě baví, a sledování politického písečku mezi to nepatří. Ale plně respektuju svobodu všech ostatních lidí. Klidně si choďte k volbám, pokud vás tato hra baví pozorovat, žít a dávat tomu svou pozornost. Vím, že státní systém, politické strany, úřady apod. budou existovat tak dlouho, dokud se najdou lidé, které tyto hry baví hrát. Je to zcela v pořádku, nemusí to zaniknout hned, každý si hrajeme své hry…

Nebo ještě stručnějc?

Nejdu volit, protože je mi úplně jedno, kdo si sedí tam v parlamentu, a přijde mi absurdní, co to tam vymýšlí všichni kolektivně za ptákoviny, ať tam je, kdo je 🙂

Chrisantem Macháček

Autor tohoto příspěvku je Chrisantem Macháček, tvůrce a hlavní autor tohoto webu Ladírna.cz, lektor posvátné geometrie a autor e-booku 7 dílků k radostnému životu v hojnosti, který inspiruje ke šťastnému životu TADY a TEĎ.

Komentáře

  • Obávám se že nemáte pravdu , je to hezké co píšete to joo. Ale nereálné,neb a protože vaše okolí vás nenechá hrát vaši (hru)Jste součást systému at‘ se vám to líbí nebo ne. Hezký večer a plno hezkých her.V.

  • pstros s hlavou schovanou v pisku… si tim to rozhodne krk nezachrani

  • Jaroslava Axmannová

    20.10.2017 at 14:21

    Jistě, s tím, co tu píšete nelze, než souhlasit, až na jednu věc. Nejít k volbám znamená jediné: vzdát se své moci ve prospěch vítězné strany. Nepopírám, že na to máte právo, ale možná by stálo za to nad tím ještě zauvažovat. Ve hře je i kolektivní mysl, jejíž jsme neoddělitelnou součástí a tudíž každý jednotlivec je osobně zodpovědný za současný stav světa, včetně válek, zmatků atd. .
    Nemůžu změnit svět k lepšímu jinak, než mírem a láskou ve své duši, ale zároveň, když mám možnost v tak významnou dobu pro naši zemi (kam jsem se dobrovolně rozhodla narodit) hlasovat pro demokracii a svobodu, pro ochranu životního prostředí, prostě pro upřednostnění moralních hodnot před vzýváním mamonu a zmenšit tak riziko, že se dostanou k moci zloději, lháři a populisté, kteří jen manipulují davem pomocí strachu, pak neváhám ani vteřinu a jdu k volbám. S tímto postojem je mé svědomí v dokonalém souladu. Jsme i vtělené bytosti, které mají dar konat v projeveném světě. Pokud k míru na zemi můžu nějakým způsobem přispět i na zevní úrovni, z jakého ospravedlnitelného důvodu se toho zříkat? Kam by se poděl můj soucit s trpícími?
    „Téma soucitu nijak nesouvisí s náboženstvím. Je to věc celého lidstva, sjednocující podmínka přežití lidské rasy.“ Dalajlama

    • Tím, že půjdete volit určitě nehlasujete pro demokracii, svobodu a ani neupřednostňujete žádné morální hodnoty, protože v nabídce možných alternativ se nic podobného nenachází a ani nacházet nemůže už ze samého principu, jakým politika funguje už několik tisíc let. Politika totiž plodí a vždy plodila přesný opak, je to jen prostředek pro zisk moci a peněz. Žádnou z možných voleb nezmenšujete riziko, že se k moci dostanou zloději, lháři a populisté. Ve chvíli, kdy svou volbou kritické množství voličů stvoří úřadující politické uskupení, v tu chvíli tuto stranu odsuzují k naprosto totožné roli, jako všechny před nimi. Kdyby tento systém mohl stvořit něco takového jak píšete, dávno by byl zrušený nebo usměrněný tak, aby to nedokázal.

Napsat komentář