Kniha Erwina Thomy … viděl jsem tě růst. O prastarém a novém životě se dřevem, lesem a Měsícem

Dřevěný komín, který byl 400 let v ohni a přesto neshořel; buky, které nepraskají; smrky, které nechce lýkožrout žrát; srostlá prkna; Stradivariho houslové stromy; les jako dodavatel energie a filtr škodlivin; dřevo, které i pod širým nebem vydrží „“věčně““, a to bez chemických impregnačních prostředků; mystérium stromů.

Tato úžasná kniha je určena všem milovníkům dřeva zákazníkům, stavitelům, řemeslníkům i těm, kteří prostě tento materiál milují a chtějí se dozvědět víc o zákonitostech jeho zpracování.

Čerpá z pradávných poznatků našich předků, které v posledním století téměř vymizely. Kácení dřeva podle Měsíce, přirozené sušení kmenů přímo v lese, stavění bez jakékoliv chemie.

Kniha vysvětluje, proč některé roubené domy vydržely 500 -700 let až do dnešní doby bez chemie a bez cizorodých materiálů. Tak je možno stavět i dnes, víme-li jak. Dýchající domy či podlahy z takového dřeva jsou pohlazením pro duši, výraznou podporou zdraví, mají ideální tepelné vlastnosti i odrušují dnes tak všudypřítomné technické záření všeho druhu. Slučuje se v nich uskutečnění vysokých ekologických požadavků s moderními požadavky dnešní doby.

Autor knihy Erwin Thoma pochází z rakouských Alp, je původně lesník a tyto poznatky získal od dědečka své ženy a uvedl je do dnešní praxe. Každý, kdo si přečte tuto knihu, nemůže než být nadšen těmito možnostmi a vděčen člověku, který prosadil s takovou láskou k lesům a spoustou odvahy realizaci moudrosti našich předků. (o prastarém a novém životě se dřevem, lesem a Měsícem)

Smrky a modříny, které nechutnají škůdcům

V prosinci 1992, kolem novoluní, respektive kolem sv. Tomáše (21. prosince), vyrazila parta lesních pracovníků, aby na Gerloském průsmyku, přechodu pohoří z nejvrchnějšího solnohradského Salzachtalu do tyrolského Zillertalu, pokácela značný počet vybraných statných smrků a modřínů.

Lesní pracovníci věděli, že stromy jsem vybral na podzim společně s příslušným lesníkem. Divili se, že se teď stále častěji přičítá význam kácení stromů v určitých dnech, ačkoliv už po celá desetiletí se nikdo na takové věci neohlížel. Ale Thoma je sám lesník, ten už bude vědět, co dělá. A platit musí stejně…

Lesní pracovníci nebyli tenkrát asi jediní, kdo se divili. I polesný doprovázel mé naléhání na přesné dodržení termínu sklizně dřeva po­chybovačným pohledem. Jejich pochyby jsem respektoval, ale ze své cesty jsem se nenechal svést. Bylo pro mne důležité, aby stanovené prosincové dny sklizně dřeva byly přesně dodrženy. Byl jsem proto přímo na místě v zasněženém horském lese. Sklizeň asi dvě stě let starých modřínů a smrků byla provedena podle mého plánu a na celé věci by nebylo nic zvláštního, kdyby režii nepřevzal zase osud.

Polesný chtěl tehdy zaměstnat partu lesních dělníků i po „mých“ dnech sklizně dřeva a kromě mých stromů sklidit ještě jiné kmeny na témže místě lesa. Tak došlo k tomu, že pracovníci po mém termínu sklizně prováděli další kácení. Poté, co byl pokácen můj poslední strom a uběhl poslední den se správným postavením Měsíce, bylo dřevo striktně rozděleno, a později poražené stromy se prodaly jiné pile, kde určité dny sklizně dřeva nehrály roli a nebyly požadovány.

Aby se dřevo nepomíchalo, odvezli jsme naše stromy nákladním vozem na horskou louku, vzdálenou asi sto metrů od okraje lesa a ulo­žili je tam.

O osmdesát metrů dál zřídil sousední pilař na téže horské louce svůj sklad dříví. Mezi námi oběma panovala dobrá komunikace a dů­věra. Nikdo se nebál, že by se něco mohlo zaměnit, nebo že by dokonce bylo odvezeno dřevo ze skladu toho druhého. Krátce nato schovala horská zima obě hromady dřeva pod dva metry vysoké sněhové čepi­ce a kmeny pod bílou přikrývkou odpočívaly až do pozdního jara.

V tom roce jsme měli dlouho do jara plné ruce práce se zářezem listnatých stromů, které byly všechny sklizeny v dobrých dnech v pro­sinci a v lednu. Ačkoliv jsem věděl, že kulatiny na výši soutěsky nebyly odkorněny, nedělal jsem si starosti.

Je pravda, že kmeny, které leží v lese ještě na jaře i s pláštěm kůry, jsou ideální líhní a rozmnožovacím místem pro obávané lýkožrouty. Ale moje smrky a modříny byly sklizeny ve správnou dobu.

Přesto jsem ale, když nadešel květen, zneklidněl a častěji jsem se zastavoval u svého dřeva. Ale pokaždé jsem se s klidem mohl vrátit do údolí. Nenašla se ani sebemenší stopa po lýkožroutech (tito brouci se zavrtávají do kůry, respektive do dřeva, a jejich napadení lze ihned poznat podle hromádek drtě, která vypadává z vyvrtaných dírek.)
V květnu pak přišel i znepokojený telefonát příslušného lesníka, odpovědného za to, aby v lese neleželo brouky napadené dřevo, které by mohlo vyvolat jejich nebezpečné rozmnožení. Chápal jsem lesníko­vu obavu: když jsou kulatiny nařezané a tudíž i odkorněné, lýkožrouti už je nenapadají a nepoužívají jako líhně. Toto nebezpečí by tedy roz­řezáním na pile bylo zažehnáno, ale věděl jsem, že potřebujeme ještě pár týdnů, než přijde dřevo z Gerloského průsmyku na řadu k nařezání.

„Milý Franto“ slíbil jsem lesníkovi, „když najdeš v mém dřevě jediného brouka, hned mi zavolej a já svatosvatě slibuji, že změním plány a nazítří pošlu náklaďák, aby se dřevo okamžitě odvezlo a zpracovalo.“ Tato dohoda mi vyhovovala i jinak – na lesníkovo přísné oko jsem se mohl spolehnout, a zároveň jsem si tak sám ušetřil kontrolní cestu ke skladu dřeva vysoko v soutěsce. Jenže očekávaný a obávaný telefonát lesníka se nekonal, čekal jsem, ale telefon nezazvonil. A to už byla polovina června – horké dny a teplé noci ohlašovaly i v horách vrcholné léto. O tom, že i ten nejlínější a nejospalejší lýkožrout už je dávno svěží a pilný, nebylo vůbec pochyb.

Pak se stalo něco, co mě udivilo ještě víc. Jednoho takového teplého letního dne jsem se na onu horskou louku vydal s mladým manželským párem. Pro jejich dům se měla zpracovat velká část kmenů. Muž byl ze stavitelského oboru a dobře se vyznal.

Když jsme dorazili do soutěsky ke skladu dřeva, vtiskl jsem mu do ruky sekyru a společně jsme prohledávali kůru uskladněného dřeva, abychom odhalili případné napadení brouky. Nic – nic a ještě jednou nic. Na téže louce, zhruba osmdesát metrů daleko, leželo ale i několik kmenů sousedního pilaře. Totéž dřevo, ze stejného místa lesa, skla­dováno na téže horské louce stejně dlouho, sklizeno ve stejnou dobu – ale za „nesprávného“, opačného postavení Měsíce: protože moje sklizeň dřeva byla dnem novoluní ukončena, u souseda ale s přibýva­jícím Měsícem teprve začala. Toto sousedovo dřevo bylo masivně napadeno lýkožrouty. Kaž­dých pár centimetrů následovala jedna vrtná dírka za druhou. Byly po­stiženy všechny kmeny bez výjimky.

Jedinými pro mne rozpoznatelnými rozdíly mezi oběma hromada­mi dřeva bylo různé postavení Měsíce při sklizni stromů v prosinci a pečlivý výběr mých kmenů. Nedokázal jsem sice vědecky doložit, proč brouci napadnou pouze osmdesát metrů vzdálené dřevo souse­da na téže louce, a moje kmeny jim nechutnají. Za všechny ty roky, během kterých jsem jako lesník vedl revír, však vím, že lýkožrouti mají zcela jemný, neuvěřitelně přesně cílící orientační, čichový a chuťový systém. Mezi desítkami tisíc stromů a kmenů najde tento hmyz bez problémů ten nejslabší, který dokáže napadení nejméně vzdorovat to­kem pryskyřice a obrannými mechanismy. Z těchto pozorování usu­zuji, že to, co jsem na horské louce pozoroval, nemohla být náhoda.

„Kdo dřevo kácí na Štědrý den, jeho dům vydrží desetkrát déle postaven. Na Fabiána a Sebastiána (20. ledna) míza proudit začíná.“

Tuto starou sedláckou pranostiku jsem samozřejmě znal. Věděl jsem také, že dřevo pokácené v zimě vykazuje jiné složení obsaže­ných látek, než dřevo poražené v létě. Dřevo poražené v zimě má přirozeně větší odolnost proti houbám a hmyzu, než dřevo poražené v létě. To, že i postavení Měsíce v době sklizně dřeva hraje tak velkou roli ohledně napadení lýkožroutem a možná i ohledně celkové přiroze­né resistence dřeva, bylo však pro mne nové.
Cestou domů jsem se pokoušel odpovědět sám sobě na otázku, co je asi důležitější: hledat a najít vědecký důkaz pro toto pozorování, nebo se prostě radovat z poznatku, že přirozená ochrana dřeva je možná bez použití jedů a chemie a že začíná už v lese při výběru stro­mů a okamžikem sklizně dřeva.

Buky, které nepraskají

Buk je strom, který lesníci v lese obzvlášť rádi vidí. Jeho listí tvoří ve smíšených bukovo-smrkovo-jedlových lesích vynikající humus, je­ho kořeny kypří půdu hlouběji než např. mělké smrkové kořeny. Moc­né buky dávají smíšenému lesu oporu proti bouřím a přírodním živ­lům. Tato starostlivá pomoc celému lesnímu organismu vysloužila buku přízvisko „matka lesa“.

Bukové dřevo je jako meč se dvěma ostřími. Je světlé, narudlé a opticky velmi klidné, krajně tvrdé, a snese velkou zátěž. Podlaha i nábytek z buku dávají sílu a pomáhají uživatelům „uspořádat si ži­vot“. Jedna nepříjemná vlastnost tu ale je: neošetřené masivní buko­vé dřevo se pohybuje jako žádné jiné. Vzdouvá se, kroutí a bobtná víc, než všechna ostatní tuzemská dřeva. Jako by vitální, energií nabitý buk dal svému dřevu téměř přespříliš síly a napětí.
Tyto myšlenky mne samozřejmě zaměstnávaly, když jsem se roz­hodl vyrábět celodřevěné podlahy a nábytek i ze dřeva našich domá­cích buků. Bylo to zřejmě podobné dráždidlo, které nutí horolezce ke zdolání nejvyššího vrcholu, jež mě pudilo pustit se do krajně silného a tvrdého, robustního bukového dřeva.

Spolehli jsme se na naši tenkrát již u většiny ostatních tuzemských druhů dřev vyzkoušenou metodu: vybrali jsme klidně rostlé buky na dobré, humusem bohaté lesní půdě, sklizeň se konala ve správnou dobu a uskladnění a sušení se odehrávalo přirozeným a pomalým způsobem. Přesto nám celodřevěné bukové podlahy v následujících letech kladly nejobtížnější úkoly a byly zdrojem většiny hovorů a dis­kusí.

Opakovaně se stává, že na mých přednáškách, během nichž uka­zuji snímky vestavěných bukových podlah, vyskočí truhlářský nebo te­sařský mistr s tím, že si nedokáže představit, jak mohou masivní po­dlahy z našich domácích buků tak klidně ležet. Obvykle takové ře­meslníky pozvu, aby si naše podlahy, které už leží celé roky, přijeli prohlédnout. Na těchto návštěvách se už mnozí pochybovači nechali přesvědčit…

V souvislosti s „našimi“ buky mě vždy napadá příhoda, která se stala při jejich sklizni: jednu z prvních skupin buků, které jsme zpra­covávali, jsem vyhledal na podzim v severním podhůří rakouských Alp. Na ty stromy si ještě dobře pamatuji. Impozantní obři, matky lesa, s kmeny až metr v průměru. Půda kolem nich byla pokryta četnými potomky smíšeného lesa. Mladé buky, jasany a javory už čekaly ve stínu pod korunami starců na místo a světlo pro svůj růst. Světlo, kte­ré staří musejí přenechat mladším – buď zhroucením po staletích, ne­bo právě sklizní dřeva. Lesní půda, poloha i stromy odpovídaly mým představám a já buky koupil. Termín sklizně dřeva byl přesně stano­ven a zaznamenán.

Za několik měsíců přišel den sklizně. Bylo po vánočních svátcích a Měsíc stál příznivě. „Moje“ stromy byly poraženy. Po většinu času byl přítomen i zdejší lesník. Bylo to pro něj nové. Nezažil ještě zákaz­níka, který by chtěl sklízet dřevo v určitých dnech.

Mezi sklizní dřeva buků a kupříkladu smrků existuje značný rozdíl. Když jsou dlouhé kmeny smrků odřezávány na žádanou délku, je slyšet jen zvuk motorových pil. U buků je to jinak, v jejich případě má člověk mnohdy dojem, že se schyluje k bouři. Běžně totiž dochází k tomu, že při kácení napjaté kusy kmenů s hlasitým třeskem pukají a objevují se v nich, počínaje čelní plochou směrem dovnitř, velké trh­liny.

U čerstvě pokácené dávky bukových kmenů je slyšet rachocení ješ­tě večer, když lesní dělníci už dávno opustili les. Ale především když slunce svítí na vlhké bukové kulatiny, praskají se silným burácením další kmeny, které byly doposud celé.

Během dnů dobrých pro sklizeň dřeva mě manželka a děti vidí pra­málo. Jsem v té době na cestách, abych viděl, jak se vybraným stro­mům vede, abych dohlédl na dodržení správného času sklizně a abych při ní pomohl. U sklizně obrovských buků v podhůří Alp jsem samozřejmě také nechyběl.

Naše buky byly poraženy dvěma staršími drvoštěpy, kteří oba už mnoho let pracovali v tomto listnatém lesním revíru a sklidili za tu dobu bezpočet stromů. Starší z nich mě na místě sklizně dřeva přiví­tal následujícími slovy: „Už tady kácím buky třicet let, ale něco tako­vého jsem ještě nezažil. Ani jediný kmen ještě nepraskl, ačkoliv ne­pracujeme jinak než jindy!“ Zavrtěl hlavou, širokou dlaní si setřel pot a bukové třísky z čela a podíval se na svého mladšího kolegu. Ten souhlasným přikývnutím vyjádřil stejné mínění.

Lesník, který se k mému trvání na dodržení termínu podle „posta­vení Měsíce“ doposud stavěl rovněž skepticky, byl také velmi překva­pený: už prodal tolik fůr buků, ale něco takového… ani jediná trhlina! Nebylo slyšet ani prásknutí. Na skladišti kulatin vládl večer pokoj a klid. Než byly tyto buky sklizeny, uloženy, odtransportovány na pilu a nařezány, došlo k několika málo puknutím. Ale to byl jen nepatrný zlomek toho, co je u buků běžné.

Na pile jsme se mohli radovat. Věděli jsme, že pokud teď dřevo ještě správně uložíme, usušíme a zpracujeme, nemáme se čeho obá­vat. Jednoduchým způsobem jsme dokázali „napjatý“ buk uklidnit a za odměnu jsme dostali nádherné klidné dřevo, které můžeme pře­dat zákazníkům.


Nádhernou a poučnou knihu od Erwina Thomy … viděl jsem tě růst. O prastarém a novém životě se dřevem, lesem a Měsícem můžete koupit  v našem e-shopu zde.

Horká novinka: Samolepky mandal rozehřejí Vaše srdce

Nabídka samolepkových mandal

Zobrazit nabídku mandal v e-shopu

Chrisantem Macháček

Autor tohoto příspěvku je Chrisantem Macháček, tvůrce a hlavní autor tohoto webu Ladírna.cz, lektor posvátné geometrie a autor e-booku 7 dílků k radostnému životu v hojnosti, který inspiruje ke šťastnému životu TADY a TEĎ.

Napsat komentář